Proto nerad vnímám fixaci jako pokus trefit budoucnost. U vlastního bydlení mi přijde důležitější jiná otázka: co se stane, když se spletu? Pokud si dám krátkou fixaci a sazby klesnou, budu spokojený. Pokud ale neklesnou, nebo dokonce vzrostou, musí to unést můj rozpočet. A u rodiny s dětmi, běžnými výdaji a vysokou hypotékou to může být mnohem důležitější než snaha ušetřit pár desetin procenta na úroku.

Konkrétní čísla

U hypotéky 5 000 000 Kč se splatností 30 let vychází při sazbě 3 % splátka zhruba 21 100 Kč měsíčně. Při 4 % je to cca 23 900 Kč a při 7 % už přibližně 33 300 Kč měsíčně. U velké hypotéky není rozdíl mezi sazbami jen číslo v tabulce. Je to několik tisíc měsíčně v rodinném rozpočtu.

Já obecně u hypoték preferuji spíš delší fixace, pokud jsou sazby rozumné. Ne proto, že bych si myslel, že vždycky vyjdou nejlevněji. To zpětně nikdo neví. Ale proto, že stabilita má ve finančním  plánování velkou hodnotu. Fixace je v tomto smyslu podobná pojištění. Někdy za ni zaplatím, i když se nakonec nic špatného nestane. Přesto to nemusí být špatné rozhodnutí, protože jsem si kupuji klid.

Důležité jsou samozřejmě mantinely. Když jsou sazby kolem 4–5 %, neberu to jako nic extrémního. Z pohledu delší historie to není mimořádně nízká sazba, ale ani žádná katastrofa. Pokud bych si ale mohl zafixovat hypotéku kolem 2 % na opravdu dlouhou dobu, přišlo by mi zvláštní toho nevyužít. Naopak fixovat si sazbu nad 10 % na dvacet let by samozřejmě ve většině případů nedávalo smysl. Nejde tedy o to říct, že dlouhá fixace je vždy nejlepší. Jde o to vědět, jakou cenu má jistota v konkrétní situaci.

Sazby klesnou

Zároveň dlouhá fixace neznamená, že se člověk na dvacet let definitivně zamkne u jedné banky. Pokud sazby výrazně klesnou, dá se s hypotékou pracovat. Někdy banka vyhoví sama, někdy může dávat smysl refinancování. Od září 2024 zákon omezuje náhradu nákladů u předčasného splacení hypotéky na bydlení mimo jiné na 0,25 % z předčasně splacené části za každý započatý rok do konce fixace, nejvýše však 1 %. Refinancování se tedy nevyplatí vždy, ale není pravda, že z dlouhé fixace nejde nikdy odejít. 

U delší fixace tak mám jistotu splátky a při výrazném poklesu sazeb můžu řešit, jestli se vyplatí změna. U krátké fixace sázím na to, že za pár let dostanu lepší nabídku. Když to nevyjde, musím novou splátku prostě unést.

Fixace dle situace

Hodně záleží na tom, jak odolný je rozpočet. U rodiny, která má hypotéku na hraně, menší rezervy a malé volné cashflow, bych byl s krátkou fixací opatrný. Tam není moc prostoru na experiment. I kdyby krátká fixace teoreticky mohla vyjít levněji, otázka je, co se stane, když nevyjde.

Jiná situace je u klienta, který má vysoké příjmy, velkou rezervu, nízké zadlužení a dostatečné volné cashflow. Ten si může dovolit větší flexibilitu, protože případné zvýšení splátky rozpočet nezlomí. A může si třeba trochu zaspekulovat s kratší fixací.

Potom jsou situace, kdy nejde jen o sazbu, ale o životní plán. Pokud někdo ví, že bude nemovitost za rok prodávat, čeká ho větší mimořádná splátka, rekonstrukce nebo změna bydlení, může být kratší fixace logická. Z důvodu potřeby flexibility.

Dobrá fixace je ta, kterou zvládnete i ve scénáři, který vám nevyšel. Pokud rodinný rozpočet stojí na tom, že sazby za tři roky určitě klesnou, není to finanční plán. Je to sázka. A u vlastního bydlení bych sázky dělal velmi opatrně.

The post Fixace hypotéky není věštění first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Spousta lidí k tomu podle mě přistupuje ve dvou extrémech. Buď všechno slít dohromady, protože přece „jsme spolu“, nebo naopak neřešit skoro nic, protože ono to nějak vyplyne. Ani jedno dle mého není úplně dobrý nápad, protože každý do takového vztahu vstupuje s jinými závazky a jinou představou, co je správně.

Upřímná inventura reality

Začal bych úplně obyčejnou inventurou reality. Kdo co má, kdo co dluží, jaké jsou závazky vůči dětem, jaké nemovitosti a podnikání už ve hře jsou a co je citlivý majetek, na který má každý z partnerů jiný pohled.

Právě tady se často ukáže, že hlavní téma není společný nebo oddělený účet, ale mnohem větší věci. Kdo bude financovat chod domácnosti. Jak přistoupit k bydlení, když jeden z partnerů přichází s vlastním bytem nebo domem. Co když se bude investovat do nemovitosti, která patří jen jednomu. Jak řešit velké majetkové rozdíly. A také jestli chcete některé cíle táhnout společně, nebo odděleně. Typicky rentu. 

Komu mají peníze sloužit: Děti vs. nový partner

Další otázka, která se řeší, je, zda pomáhat stejně vlastním dětem i dětem partnera. Dle mého na to neexistuje univerzálně správná odpověď. Ale je potřeba mít v tom jasno. Pokud budu svým dětem financovat bydlení, podnikání nebo větší dar do života, je dobré, aby o tom partner věděl a rozuměl tomu. Ne proto, aby to schvaloval, ale proto, aby to jednou nebylo vnímáno jako skryté pravidlo hry.

Začínejte rozhovorem, ne smlouvou

Podobně je dobré si říct, co má jednou zůstat dětem a co má chránit partnera. Až ve chvíli, kdy si pár podobné věci řekne, dává smysl řešit právní dotažení. Tedy jestli tomu odpovídá nastavení majetku, dědictví, závěti, plných mocí nebo třeba i úprava společného jmění manželů. Dle mého je chyba začínat smlouvou. Smlouva nemá nahrazovat rozhovor, má být až důsledkem toho, že víme, co chceme chránit a proč.

Spojení dvou hotových životů

Za mě je tedy hlavní pointa jednoduchá. Druhé manželství po čtyřicítce nebo padesátce není finančně nový start. Je to spojení dvou hotových životů. A právě proto se dle mého nevyplácí spoléhat na to, že se to nějak usadí samo. Mnohem lepší je dát si včas jednu poctivou inventuru, říct si, co je pro koho důležité, a teprve potom to převést do konkrétního nastavení.

The post Pozdní druhé manželství first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Na jaře 2025 psaly Novinky nejdřív o tom, že se z amerického trhu „vypařilo téměř 57 bilionů korun“, a o pár dní později, že „americké akcie jsou na hraně medvědího trhu“. V říjnu téhož roku pak stejné médium psalo, že „evropské akcie vystoupaly do rekordní výše“. iDNES zase v září přinesl titulek „Americké akcie zažijí nejprve růst, potom krach, říká expert“. Každý z nich jen popisuje emoci trhu v daný den. Nic víc.

Zprávy přichází pozdě: Proč nereagovat na včerejší paniku

Titulek většinou nepřichází ve chvíli, kdy se dá v klidu a racionálně plánovat. Přichází až ve chvíli, kdy se něco výrazného stalo. Když trh padá, titulek je dramatický. Když trh roste, titulek je euforický. Ale vy jako investor nepotřebujete komentář k náladě dne. Vy potřebujete držet směr.

Typický příklad byl právě rok 2025. Na jaře přišla panika a prudké výprodeje. Na začátku roku 2026 pak Seznam Zprávy shrnuly rok 2025 jako rok, kdy trhy nejdřív zpanikařily a pak lámaly rekordy. Přesně tak to často bývá. Nejhorší titulky vycházejí ve chvíli, kdy už je velká část strachu v cenách dávno obsažená. A nejoptimističtější titulky zase ve chvíli, kdy už trh dávno vyrostl a lidé mají pocit, že by u toho přece neměli chybět. 

U českých akcií je to stejné. Když iDNES v květnu psal, že index PX pražské burzy je na historickém rekordu, mohlo to v někom vyvolat pocit, že už je pozdě a že teď dává smysl spíš čekat. Jenže o pár měsíců později Seznam Zprávy shrnuly, že pražská burza měla rekordní rok a hlavní index PX od začátku roku posílil o 47 procent. Rekordní titulek zkrátka není návod, co dělat. Je to jen zpráva o tom, co se právě stalo. 

Jak fungují finanční média

Dle mého je dobré si uvědomit jednu jednoduchou věc. Média nejsou placená za to, že vám pomohou držet disciplínu. Jsou placená za pozornost. To není výtka, to je prostě realita jejich fungování. Vždycky budou lépe fungovat slova jako rekord, propad, krach, panika, hvězda nebo černý den na burze než titulek typu „Trh se pohybuje v rámci běžné volatility a pro dlouhodobého investora se nic zásadního nemění“.

Je teoreticky v pořádku na poutavý titulek kliknout a článek si přečíst. Chyba nastává ve chvíli, kdy podle něj začnete přepisovat plán.

• Když po propadu přestanete investovat.
• Když po růstu začnete nakupovat víc, protože nechcete zůstat stranou.
• Když po třetím katastrofickém titulku v řadě získáte pocit, že tentokrát je to jiné.

V investování bychom se neměli ptát, co říkají titulky. Měli bychom se ptát, co se změnilo na mých cílech, horizontu nebo schopnosti nést riziko. Pokud nic, pak se velmi často nezměnilo vůbec nic podstatného. Změnila se jen nálada trhu.

Dlouhodobé investiční cíle a horizont jako nejlepší obrana

To je i důvod, proč mám rád, když investor ví, proč vlastně investuje. Pokud investujete na rentu za patnáct let, těžko vám má jeden dramatický dubnový titulek měnit strategii. Pokud investujete dětem na budoucnost, těžko by vás měl jeden rekordní říjnový titulek dotlačit k tomu, že začnete spekulovat, protože „to teď přece roste“. Bez cíle je titulek nebezpečný. S cílem je to jen šum.

Podle mě je také dobré si připomenout, že trh nepřekvapuje titulkem. Trh překvapuje tím, že se chová jinak, než čeká dav. Když je největší strach, velmi často už je dávno pozdě prodávat. Když je největší euforie, bývá zase pozdě začínat spekulovat. To neznamená, že každý propad je příležitost a každý rekord je nezajímavý. Znamená to jen to, že titulek je většinou poslední místo, odkud bych bral investiční inspiraci.

Závěr: Finanční plán se podle emocí dne nepřepisuje

Takže co s tím? Dle mého stačí celkem málo. Číst titulky klidně můžete. Jen bych jim nedával větší váhu, než jakou si zaslouží. Titulek je informace o emocích dne. Finanční plán je rozhodnutí na roky dopředu. A míchat tyhle dvě věci dohromady většinou nevede k ničemu dobrému.

Když to shrnu, problém není v tom, že média píšou o pádech, rekordech nebo bublinách. Problém je ve chvíli, kdy podle toho začnete řídit své peníze. Titulek téměř vždycky popisuje to, co se už stalo, nebo čeho se trh právě bojí. Jenže to už bývá v cenách dávno zahrnuté. A finanční plán se podle emocí dne přepisovat nemá.

The post Jak se nenechat zastrašit titulky first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Někdy rodičům stačí pár hodin pomoci týdně, někdy denní stacionář, jindy odlehčovací služba a někdy už dlouhodobější pobyt ve specializovaném zařízení. Ve finančním plánu to nemusí být řešeno tak, že si na to máte odložit miliony. Jde o to vědět, že to může přijít a mít řešení alespoň rámcově promyšlené.

I v zahraničí se tohle téma řeší podobně. Ne až ve chvíli, kdy je rodičům přes osmdesát a rodina pod tlakem zjišťuje, co teď vlastně dělat. Spíš mnohem dřív, kdy je ještě čas bavit se o možnostech, penězích i tom, kdo by co řešil.

Kolik může péče reálně stát?

V Česku samozřejmě existují nástroje, které rodinám pomáhají. U dospělých je od roku 2026 příspěvek na péči ve výši 1 300 Kč, 5 400 Kč, 14 800 Kč a ve IV. stupni 23 000 Kč při pobytových sociálních službách. Navíc lze počítat s důchodem rodičů. Ani tyto prostředky samy o sobě ale často neznamenají, že je celá situace finančně vyřešená.

Aktuální ceníky domovů pro seniory

Když se podíváte na aktuální ceníky domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem, samotné ubytování a strava dnes často vycházejí zhruba na 18 až 21 tisíc korun měsíčně podle typu pokoje a konkrétního zařízení. MPSV zároveň od roku 2026 zvýšilo maximální denní úhrady za ubytování a stravu v pobytových sociálních službách, takže se tenhle rámec potkává i s oficiálními stropy. Jinak řečeno, už jen pobyt něco stojí a péče je další vrstva celé skládačky. A připravte se na to, že pakliže vaši blízcí budou mít např. Alzheimera a budou potřebovat specializovanou péči, doplácet bude prakticky určitě. Znám z okolí několik takových případů.

Neříkám tím, že si máte začít odkládat obrovskou rezervu na desítky let dopředu. Nevíme, jestli péče bude potřeba, v jakém rozsahu ani jak dlouho. Ale dává mi smysl vědět, že tu může být doplatek třeba v řádu desítek tisíc měsíčně, a mít aspoň rámcově promyšlené, odkud by šel. Někdo to pokryje z průběžného cashflow, někdo z rezervy, někdo z investic a někdo bude počítat i s majetkem rodičů. Hlavní je, aby to nebylo poprvé, co o tom přemýšlíte, až když přijde krize.

Peníze jsou jen půlka tématu

Ta druhá půlka je dle mého stejně důležitá. Rodina někdy tuší, že by péče mohla být drahá, ale už neví, jaké služby jsou v okolí vůbec dostupné, jaké mívají čekací doby, co by rodiče vlastně chtěli a kdo by to celé řešil prakticky. Přitom právě tohle bývá ve finále často větší problém než samotná částka.

Bavte se s rodiči o jejich představách

Dle mého má smysl si s rodiči včas říct aspoň základ. Chtěli by co nejdéle zůstat doma? Připadala by v úvahu domácí péče, denní stacionář nebo časem pobytová služba? Kde jsou důležité dokumenty? Kdo by uměl jednat s úřady a poskytovateli služeb? U příspěvku na péči například Úřad práce výslovně uvádí, že žadatele může ve správním řízení zastupovat zmocněnec na základě plné moci a ta nemusí být úředně ověřená. I to je malý, ale praktický detail, který se hodí vědět dřív než ve chvíli, kdy už je vše ve spěchu.

Do toho patří i bydlení a majetek rodičů. Setkal jsem se i se situacemi, kdy rodina počítala s tím, že kdyby bylo potřeba, prodá se dům rodičů a z toho se péče doplatí. Jenže pak se ukázalo, že to není tak jednoduché. Někdy proto, že se o tom doma nikdy otevřeně nemluvilo a najednou ohledně toho vznikaly konflikty. Jindy proto, že na nemovitosti váznou věcná břemena dožití. A někdy prostě proto, že rodiče už sami rozhodovat nezvládají a vše je najednou mnohem složitější. I proto mi dává smysl tyhle věci neodkládat.

Položte si pár nepříjemných, ale důležitých otázek

Nemusíte mít dopředu vymyšlený detailní scénář na příštích patnáct let. To ani nejde. Ale podle mě je rozumné položit si pár nepříjemných, ale důležitých otázek. Kdyby se zdravotní stav rodičů během dvou let výrazně zhoršil, víme aspoň rámcově, co bychom dělali? Víme, jaké služby jsou v okolí? Víme, z čeho bychom financovali první měsíce? A víme, kdo by to celé organizačně a prakticky řešil?

Tohle podle mě není pesimismus. To je normální finanční plánování. Úplně stejně jako řešíte vlastní rezervu, pojištění nebo budoucí rentu. Péče o rodiče do toho dle mého patří taky.

The post Kolik vás může stát péče o rodiče first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Článek píšu z pohledu poradce, který má radši bezpečně postavený plán než velké sázky. Zároveň bitcoin úplně neignoruju — sám jsem do něj investoval už v roce 2014. O to víc si ale myslím, že je dobré dívat se na něj střízlivě.

Proč jsem vůči bitcoinu spíš opatrný?

Můj pohled na bitcoin je poměrně jednoduchý. Může to být zajímavý doplněk, ale rozhodně ne základ dlouhodobého portfolia. A pokud ho investor vůbec nemá, nepovažuji to za zásadní problém. Rozumný finanční plán se dá postavit i úplně bez něj.

To je podle mě důležité říct hned na začátku, protože kolem bitcoinu se často vytváří dojem, že kdo ho nemá, něco zásadního zaspal. Já si to nemyslím. Když klient nemá bitcoin, neznamená to, že má špatně postavené finance. Když ale nemá rezervu, nemá vyřešená velká rizika, investuje chaoticky a nechá se rozhodit každým titulkem, to už problém být může.

Hmatatelnost

Důvod je vlastně docela jednoduchý. U akcií si umím aspoň rámcově sáhnout na to, z čeho se jejich hodnota skládá. Firma něco vyrábí nebo poskytuje, má tržby, zisky, zaměstnance, zákazníky a nějakou budoucnost. U dluhopisu mám zase smluvené splátky a předem známá pravidla. U akcií i dluhopisů mohu odhadnout jejich „spravedlivou“ cenu, zjistit, zda nejsou předražené, odhadnout budoucnost firem apod. U bitcoinu nic takového nemám.

Ano, bitcoin má omezený počet kusů. Jenže omezený počet sám o sobě ještě neznamená hodnotu. Vzácnost je zajímavá vlastnost, ale není to totéž co užitek, výnos nebo schopnost vytvářet peníze. A právě tady vidím hlavní rozdíl mezi bitcoinem a třeba akciemi nebo nemovitostmi. V tomhle ohledu bych bitcoin částečně přirovnal ke zlatu. Také u něj velká část hodnoty závisí na důvěře a jedná se spíše o emoční investici.

Proto bitcoin nevnímám jako jádro majetku. Vnímám ho spíš jako aktivum, jehož cena stojí hlavně na důvěře, příběhu, poptávce a ochotě dalších lidí ho držet a kupovat. To samo o sobě neznamená, že nemůže růst. Jen mi nepřijde rozumné stavět na tom hlavní dlouhodobé cíle rodiny.

Důležitost diverzifikace

Setkal jsem se i s klienty, kteří byli v bitcoinu prakticky all in. A to už mi rozumné nepřijde vůbec. Finanční plán a na něj navázaná investiční strategie se mají odvíjet od cílů člověka, ne od jeho nadšení pro jednu myšlenku. Pokud někdo říká, že za deset nebo patnáct let chce mít větší jistotu ohledně renty, dětí nebo bydlení, a současně má většinu majetku v jedné extrémně kolísavé sázce, tak to podle mě nejde moc dohromady.

Mám pocit, že část držitelů kryptoměn se tváří jako investoři, ale jsou to spíš fanoušci. Jenže fanouškovství je fajn ve sportu, u rodinného majetku už tolik ne.

Co si z debat o bitcoinu vzít

Starší studie vyšly příznivě

Nechci bitcoin shazovat za každou cenu, takže je fér říct i to, proč ho část investorů do portfolia vůbec řeší. Některé starší studie totiž vyšly pro bitcoin docela příznivě. Historicky měl zajímavé výnosy a v některých obdobích mohl portfoliu pomoct.

Jenže pořád platí jedna jednoduchá věc: to, že něco dobře vycházelo v minulosti, ještě neznamená, že to bude stejně fungovat i dál. U bitcoinu to platí dvojnásob.

Velká část jeho historického kouzla stála na tom, že extrémně vyrostl. Když něco vyroste o stovky nebo tisíce procent, vypadá to v tabulkách krásně skoro vždycky. Jenže z pohledu dlouhodobého investora je důležité i něco jiného: jestli to aktivum dává ekonomickou logiku.

Dlouhodobé hledisko

Když stavím klientovi dlouhodobé portfolio, chci mít jeho základ postavený na něčem, co má rozumné místo i bez silného příběhu. Tedy na široce diverzifikovaných akciích, případně dluhopisech a dalších nástrojích podle cíle a horizontu. Bitcoin do takové konstrukce může vstoupit, ale jako doplněk. Ne jako nosný trám.

Ve druhém díle se podíváme na konkrétní čísla. Když už se investor rozhodne, že bitcoin v portfoliu chce, kolik ho tam má mít? Do jaké části portfolia patří? A co už je zbytečně moc?

The post Bitcoin v portfoliu, 1. část first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

AI určitě neodmítám. Strávil jsem s ní už stovky hodin a používám ji poměrně dost. I proto docela dobře vidím, kde může být užitečná a kde jen vytváří dojem, že pomáhá. Čím víc ji zkouším na odbornější otázky, tím víc se utvrzuju v tom, že dokáže pomoci. Nicméně umí se taky dost mýlit a tvářit se u toho přesvědčivě.

AI a pochopení kontextu

Příliš specifické dotazy

To je podle mě její největší problém v osobních financích. Neřeším, že občas řekne nesmysl, to se stává i lidem. Problém je, že vám často dá sebejistou odpověď na špatně položenou otázku. A vy máte pocit, že je hotovo.

Vidím to hlavně u investic. Když se zeptáte: „Kam mám investovat na 20 let, aby mi to co nejvíc vydělalo?“ AI odpoví a zdánlivě docela rozumně (vyzkoušeno). Jenže už neřeší, proč ty peníze investujete, kdy je opravdu budete potřebovat, jakou máte rezervu, jestli máte hypotéku, děti, jak stabilní máte příjmy, co s vámi udělá větší propad nebo jestli by nebylo rozumnější nejdřív vyřešit něco úplně jiného.

Lidé se často ptají moc specificky. Chtějí přeskočit přemýšlení a dojít rovnou k výsledku. Jenže osobní finance takhle nefungují. Tady málokdy rozhoduje jedna chytrá odpověď. Mnohem častěji rozhoduje to, jestli si člověk položil správnou otázku a to, zda uvažuje v celkovém kontextu.

Navíc už samotná otázka „co mi bude dalších 20 let nejvíc vydělávat“ má v sobě několik problémů najednou. Je v ní snaha věštit budoucnost. Je v ní snaha maximalizovat výnos, ale bez práce s rizikem. A je v ní i typická představa, že existuje jedno univerzální řešení.

Příklad

Modelově si představte rodinu, která má 1 milion korun a ptá se AI, kam ho investovat na dvacet let. Jenže zároveň má malou rezervu, vysokou hypotéku, jednoho hlavního živitele, slabě nastavené pojištění a vůbec jim nedochází, že za pár let nejspíš přijde auto, oprava domu nebo že chtěli dát peníze dcerám do života. AI klidně doporučí dynamickou investici a celé to bude na první pohled dávat smysl. Jenže skutečný problém té rodiny možná vůbec není v tom, že má špatně vybrané investice. Možná má nejdřív řešit rezervu. Udělat si pořádek v rozpočtu. Nebo chránit příjmy živitele rodiny.

Tady narážím na limit AI nejvíc. Ona vás sama moc často nezastaví. Neřekne vám, že se ptáte špatně. Nebo že jí chybí kontext. Prostě vám odpoví. Čím líp ta odpověď zní, tím snáz jí člověk uvěří.

Ještě jedna věc je podle mě strašně důležitá. Finance jsou i o emocích. Když přijdou propady na trzích, změní se plány nebo prostě dostanete strach, většinou nepotřebujete pár řádků textu na displeji. Potřebujete uklidnit a vysvětlit kontext. Potřebujete s někým probrat to, jestli je problém opravdu v portfoliu, nebo spíš v tom, že jste ho od začátku měli nastavené jinak, než odpovídá vašim emocím. A právě tady je podle mě pořád velký rozdíl mezi AI a člověkem. AI vám něco vysvětlí. Ale neumí dobře a soustavně pracovat s emocemi.

Jak používat AI ve finančním plánování

V přípravné fázi to dává smysl

AI podle mě dává smysl tam, kde potřebujete orientaci, přípravu a úsporu času. Třeba když si chcete roztřídit výdaje a podívat se, za co vám pravidelně utíkají peníze. Nebo když si před důležitým rozhodnutím chcete připravit lepší otázky. Dobře může fungovat i ve chvíli, kdy potřebujete převést složitější dokument do srozumitelnější řeči nebo si vytvořit seznam vybavení domácnosti pro případ škody.

Kdy si dát naopak pozor

Velmi opatrný bych však byl u konkrétních investičních doporučení, daňových dopadů nebo výběru pojistky. Tam už často rozhodují detaily, český kontext, neveřejnost informací a návaznost na zbytek finančního života člověka. A právě tam AI často nestačí, protože o vás málo ví. A ani nepozná, jak málo toho ví.

Shrnutí

Za mě tedy AI v osobních financích smysl má, jako asistent. Na přípravu, orientaci, utřídění myšlenek a zjednodušení některých věcí. Ne jako náhrada úsudku. Protože kvalitu rozhodnutí nedělá to, jak rychle dostanete odpověď. Dělá ji to, jestli řešíte správnou otázku ve správném kontextu.

The post AI finanční poradce first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Abych to uvedl na pravou míru – nemyslím si, že je špatně chtít se mít líp. Když vyděláváte víc, je úplně přirozené, že si chcete něco dopřát. Lepší životní úroveň je v pořádku. Problém je v tom, když roste automaticky a neodráží se to pozitivně ve finančním plánu.

Tohle se obvykle nazývá inflace životní úrovně a sama o sobě není špatně. Špatně je až to, když ji člověk vůbec nekrotí. Když každý růst příjmu automaticky proměníte ve vyšší spotřebu a ani se nezamyslíte, co to dělá s vaší budoucností.

Souvislost výdělku s útratou

Dopad na rentu

A to má ještě jeden důležitý dopad. Když si zvyknete na vyšší standard, často si tím zároveň zdražujete i vlastní budoucnost. Větší bydlení stojí víc peněz na provoz i údržbu. Dražší dovolené se těžko nahrazují levnějšími. Vyšší komfort se rychle stane normálem. A pokud budete chtít jednou z majetku čerpat rentu, budete potřebovat víc, než kdybyste ten standard drželi níž.

Vyšší příjem je za mě hlavně šance. Šance investovat víc. Vytvořit větší rezervu. Urychlit cestu k cílům. Jenže hodně lidí tuhle šanci promění hlavně v dražší provoz svého života. Pak mají dobrý příjem, ale zároveň jsou pořád napnutí a mají pocit, že vydělávají tak akorát. Když se pak podíváme na čísla, problém často není nízký příjem. Problém je, že vyšší příjem nepřinesl odpovídající růst

Psychologie

Další věc je psychologická. Na vyšší standard si člověk zvykne velmi rychle. Co mu ještě před dvěma lety přišlo jako luxus, to mu dnes připadá normální. A právě proto se z něj tak špatně slézá.

Část dobře vydělávajících lidí ve skutečnosti nedělá to, že by systematicky budovala majetek. Jen velmi draze utrácí vysoký příjem. Neplatí to samozřejmě vždycky. Někdy vyšší výdaje souvisí s dětmi, bydlením nebo prostě s realitou života. Ale něco jiného je dražší život kvůli okolnostem a něco jiného je situace, kdy člověk každý růst příjmu automaticky promění ve vyšší standard, aniž by přiměřeně rostly investice a majetek.

Co dělat

Za mě by přitom měly investice růst minimálně spolu s životní úrovní. A často spíš rychleji. Protože právě v době, kdy člověk vydělává víc, má největší šanci opravdu posílit budoucnost. Ne tak, že si všechno zakáže, to určitě ne. Ale tak, že nebude automaticky předpokládat, že každé přidání je hlavně prostor pro vyšší spotřebu.

Shrnutí

Inflace životní úrovně není problém proto, že byste si neměli dopřát víc. Problém je v tom, že si spolu s dnešním komfortem často nenápadně zdražujete i vlastní budoucnost. A pokud s růstem příjmu neroste i majetek, je dost možné, že jen vypadáte bohatší, než ve skutečnosti jste.

The post Inflace životní úrovně first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Porovnání čísel

Úroková sazba 5,0 % vs. 4,8 %

Vezměme si modelově hypotéku 3 000 000 Kč na 30 let. Když půjdeme se sazbou z 5,0 % na 4,8 %, vypadá to jako velký rozdíl. V měsíční splátce to ale vychází zhruba na 16 100 Kč vs. 15 740 Kč, tedy přibližně o 360 Kč měsíčně méně. Jasně, je příjemné těch pár stovek ušetřit a nechci to shazovat. Jen je dobré vidět proporce: vedle toho stojí rozhodnutí, která vám udělají rozdíl v řádu tisíců měsíčně, což na 30 letech můžete dělat úplně v klidu miliony (v kontextu investic).

Proto se snažím, aby rozhodování o hypotéce nezačínalo otázkou „kolik mi dají a za kolik“, ale otázkou „co tím řeším a jaké riziko si tím na sebe beru“. Na to vám odpoví finanční plán, ne kalkulačka.

Na co se u hypotéky zaměřit

Budete mít prostor na další životní cíle?

První věc je úplný základ: kupujte si jen tu nemovitost, kterou utáhnete dlouhodobě a zároveň vám zůstane prostor na další životní cíle. Nejen na běžný provoz, ale i na věci jako budování renty, investice pro děti, případně rychlejší splacení dluhu, pokud je to váš styl. V praxi to znamená udělat si vlastní zkoušku odolnosti rozpočtu: co když jeden příjem na pár měsíců vypadne, co když půjde jeden z vás na rodičovskou, co když se zvednou náklady na domácnost, co když po refixaci naroste splátka. Banka posoudí čísla podle svých pravidel, ale to, jestli to bude v reálném životě fungovat, si musíte nastavit vy.

Kolik vlastních peněz do koupě dát

Druhé strategické rozhodnutí je, kolik vlastních peněz do koupě dát a kolik si nechat bokem. Spousta lidí má tendenci dát maximum, protože nechce dluhy či chce o fous lepší LTV (a tím někdy úrok). Jenže pak přijde realita: vybavení, drobné stavební úpravy, fond oprav, kauce za energie, stěhování, první opravy, a hlavně běžný život. U bydlení je likvidní rezerva mnohem důležitější, než si klienti myslí.

Fixace hypotéky

Třetí je fixace. Ne jako sázka na to, jestli sazby půjdou nahoru nebo dolů, ale jako řízení rizika. Krátká fixace může být fajn, pokud máte rozpočet, který unese i výrazné zdražení, a víte, že dokážete rychle reagovat. Dlouhá fixace bývá dražší pojistka, ale kupujete si tím stabilitu. A pro spoustu rodin má stabilita větší hodnotu než teoretická úspora.

Strategie splácení vs. investování

Čtvrté je splatnost a celková strategie splácet vs. investovat. Někdo chce mít dluh co nejrychleji pryč, protože mu to psychicky sedí a dává mu to pocit bezpečí. Někdo naopak plánuje hypotéku držet dlouho a vedle toho systematicky investovat, protože chápe, že je to matematicky daleko výhodnější. Obojí může být správně pro konkrétního klienta. Jen to musí být vědomé rozhodnutí, které zapadá do celého plánu – do rezerv, do ochrany příjmů a do toho, jak jste nastavení na riziko a máte porovnání obou variant.

Proberte to s partnerem/partnerkou

U párů je podle mě hodně podceňované téma, jak to máte nastavené mezi sebou. Jestli jste manželé nebo ne, jaké budou podíly v katastru a co se má stát při rozchodu nebo při úmrtí jednoho z vás. U nesezdaných partnerů totiž druhý automaticky nedědí a v krajním případě se může stát, že podíl přejde na děti, zatímco splátky běží dál. Tohle jsou věci, které je lepší promyslet dopředu v klidu, protože řešit je pod tlakem bývá drahé a nepříjemné.

Výběr hypotéky

Jakou zvolit banku?

Až ve chvíli, kdy jsou výše uvedené věci rozumně poskládané, začíná ta část, kterou lidé často považují za jedinou podstatnou: výběr konkrétní banky. A i tady to nebývá jen o sazbě, ale to je asi na další rozsáhlejší článek. V praxi často rozhoduje, jestli vám to vůbec v dané bance projde (metodika, příjmy, typ nemovitosti, kombinace žadatelů), jak na to spěcháte, jak je banka byrokratická a jak rychle umí věci dotahovat, jaké mám zkušenosti s komunikací a procesem, a jestli máte u konkrétního případu rozumnou jistotu schválení. A samozřejmě že řeším i dobrou úrokovou sazbu a ostatní cenové podmínky (cena odhadu, čerpání atd.)

Když to shrnu jednou větou: dobrá hypotéka není ta s nejnižším úrokem. Dobrá hypotéka je ta, která zapadá do vašeho finančního plánu, nechá vám prostor na důležité cíle a kterou zvládnete i v horším roce.

The post Úrok není u hypotéky vše first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

Hypotéky – mějte rezervy

Rekonstrukce starších nemovitostí

U starších nemovitostí je rozpočet na rekonstrukci skoro vždycky přehnaně optimistický. Ne proto, že by si to lidé špatně spočítali, ale protože část věcí prostě nevidíte, dokud se nezačne bourat. Teď jsem měl dva případy, které se lišily jen v detailech, ale ponaučení je stejné.

V prvním případě šlo o dům, kde rekonstrukce měla být spíš menší položka. Klienti mě poslechli a žádali jsme o něco vyšší hypotéku, aby zůstali osobní rezervy. Část osobních rezerv padla na koupi, protože nám nevyšel odhad. A nyní se na začátku prací objevily vady, se kterými se v rozpočtu nepočítalo a nestačila nám na to ani původně navýšená hypotéka. Logicky pak přišla otázka, jestli by nešlo vzít ještě něco navíc. Jenže dodatečné navýšení hypotéky není jednoduché. Někdy to jde, někdy to nejde, často je to složitější a pomalejší, než člověk čeká. Tady to nakonec dopadne dobře hlavně proto, že klienti mají příjem a zvládnou část věcí udělat později – nespěchají na to a jsou to už „jen“ statisíce. A kdyby neměli smůlu u odhadu, vše by dopadlo na jedničku.

Ve druhém případě si klienti rovněž na moji radu zažádali o něco vyšší hypotéku. A nedávno jsem dostal zprávu, že vícenáklady budou skoro milion. Naštěstí jsme si nechali rezervy a neinvestovali vše dlouhodobě. A klientům taky pomůže rodina.

Mějte u hypotéky 2 rezervy

Co z toho plyne? U hypotéky řeším vždycky dvě rezervy zároveň. První je životní rezerva na běžné průšvihy (výpadek příjmu, auto, zdraví, děti). Druhá je rezerva přímo na nemovitost a rekonstrukci. A ta nemusí být jen ve vašich vlastních penězích – prakticky vždy dává smysl požádat už na začátku o vyšší úvěrový rámec, i kdyby se nakonec nevyčerpal celý. V praxi se často toleruje, že část hypotéky nedočerpáte, typicky až kolem 20 % sjednané částky, zatímco větší nedočerpání už může být zpoplatněné – záleží na bance a smlouvě.

Sázka na jednu akcii

Zaměstnanecké akcie

Klient dostává zaměstnanecké akcie. Velkou část už v minulosti průběžně prodával a investice jsme významně diverzifikovali. Není to tak, že by na jedné akcii stál celý jeho majetek. Jen si nechal něco navíc, protože měl pocit, že firmě se bude dařit a byla by škoda prodávat. Je to psychologicky pochopitelné – když ve firmě pracujete, máte k ní vztah, znáte produkt a přirozeně jí věříte.

Já klientovi doporučoval prodat vše, protože 1 akcie je vždycky koncentrované riziko. A to i tehdy, když jde o obří firmu, jako v tomto případě. V lednu přišel pokles zhruba o 18 % a najednou se z původního „ještě počkám, až to vyroste“ stává čekání, jestli se to vůbec vyškrábe zpátky. A i když to klienta existenčně neohrozí, je to dobrá ilustrace, proč říkám, že sázka na jednu firmu není investiční strategie. Naše portfolio se mezitím za těch pár měsíců posunulo o cca 3 % nahoru.

Je dobré si uvědomit i prostou matematiku: po poklesu o 18 % potřebujete růst skoro o 22 %, jen abyste byli zpátky na původní hodnotě. Proto mi u zaměstnaneckých akcií (a jakýkoliv jednotlivých) dává smysl mít dopředu plán, jak je postupně převádět do rozumně rozloženého portfolia – a držet se ho i ve chvíli, kdy se firmě daří a vy máte pocit, že je škoda prodávat.

Doma máte dražší věci, než si myslíte

Pojištění domácnosti

Třetí věc je pojištění domácnosti. Tady se mi opakuje pořád stejný vzorec: lidé výrazně podhodnocují vybavení, které mají doma. Oblečení, talíře, elektroniku, sportovní vybavení, knížky, hračky, květiny, drogerii atd.
Zde naštěstí nemám (zatím!!) negativní případ z praxe. Podpojištění je pak ale přesně ta chyba, která se projeví ve chvíli, kdy už je pozdě. Pro připomenutí – pokud je pojistná částka nižší než pojistná hodnota, pojišťovna snižuje plnění ve stejném poměru, nově se to typicky počítá ze samotné škody, což je pro klienty férovější, i tak ale mohou chybět statisíce či více.

Pro výpočet hodnoty domácnosti můžete využít třeba mého článku. Schválně si zkuste na začátku tipnout částku, která vám vyjde. Trefíte se?

Pro shrnutí dneška – u financí se lidé často soustředí na to, co jde snadno porovnat jedním číslem, ale největší rozdíl dělají věci, které jsou víc o procesu a o přemýšlení. Rezerva v rekonstrukci, rozumné rozložení majetku a správně nastavené pojištění domácnosti jsou typické příklady. Nejsou tak sexy jako úrok/výnos, ale v praxi bývají důležitější.

The post 3 situace z praxe finančního poradce first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.

The post Ing. Blanka Doubravová first appeared on Ing. Filip Horák, EFA.